Sledujte také :  CAHF - Česká asociace šermířů | 1.Asociace divadelních a filmových šermířů | eHerold | Livinghistory.cz | Šermíři.cz | Šerm.sk | Šermířský bazar | Hosting Český Web, a.s. |
 logo český šerm
   | uživatel :guest | zaregistrovat | přihlásit |
 
Aktuální akce
    přidat akci
další ...

Medievum Market: E-shop, na němž naleznete exkluzivní dárky s
historickou tématikou, historické repliky, keramiku, historické sklo i
netradiční zážitky.

Mojsheho żop: noże, spony, nákonżí... Kvalita za dobrou cenu.
Historický? Tanec? (2) 24. listopad 2009 14:43:00
 

aneb
proč to jinde jde a doma nejde
čili
kde není nikdo prorokem, pokroku nedojdeš.

Začneme reklamou: pod oběma články z čerstvě načatého cyklu se rozpoutala na taneční poměry velmi živá diskuse (rozuměj: více než dva přispěvatelé). Než se vrátím k problematice šlehačky a jiných mléčných výrobků (kdo se marně táže, jakou mají tyhle věci spojitost s tancem a pochybuje a autorově duševní integritě, nechť laskavým okem spočine na minulém článku), rád bych nechal názory ještě chvíli bobtnat a kynout. Berte to jako pobídku, abyste přilili vlastního kvasu do kádě a oleje do ohně. Meztím si povíme něco o mých čerstvých zážitcích z ciziny.

David ve svém minulém článku mimo jiné konstatuje, že společenský tanec je forma společenské interakce. Okouzlen teoretickými pracemi prof. Osolsoběho, dovolím si k tomu dodat, že tanec je forma komunikace. Zatím necháme tyhle dvě teze trčet v záhlaví, ale na konci se k nim mazaným obloukem vrátíme. A dozajista je podrobněji propereme v některém z příštích dílů.

Ukotvení v čase a prostoru: tenhle akademický rok trávím v Bretani, pod záminkou práce na dizertaci s názvem Teatralita renesančního tance. Souvislost není ani v nejmenším náhodná. Bretaň má bohatou a neuvěřitelně živou lidovou taneční kulturu, takový skanzen či skleník tanečních dějin to je. Kdo má oči k vidění, najde tu na nějaký pětatřiceti tisících kilometrů čtverečních celý novověk společenského tance v kostce.

V izolované střední Bretani, krajích Pourlet, Poher, Dardoup a Kost-ar-C’hoed, odrůstaly tak trochu jako dříví v lese děti renesančních bránlů. Tance, které se tančí v kruhu nebo v řetězu, společně, někdy jen za zpěvu tanečníků. V přístavních městech se naopak přelévala jedná módní vlna za druhou. Odsud se šířily tance, na kterých najdeme napřed vliv anglických barokních country-dances, později čtverylek napoleonských válek a nakonec valčíku, polky a dalších párových radostí zdomácnělých i na našich vesnických tuctancovačkách.

Proč ale tak ze široka. Mimo jiné jsem se tu stal členem folklórného krůžku Astour. Sbírka nadšených amatérů s láskou k vlastnímu (v mém případě tedy k cizímu) lidovému odkazu. Lidé, co se jednou týdně na tři hodiny scházejí, aby dali dohromady nějaké to vystoupení. Aby mohli, jak velmi volně překládám z jejich (vlastně našich) stránek: "přispívat k povědomí o bretonské kultuře uchováváním a obohacováním vlastního kulturního dědictví". Takže v zásadě to, o co se pokoušejí i soubory historického tance, kdybychom nahradili sousloví bretonská kultura třeba spojením kultura konce začátku sedmnáctého století v Itálii. Jen cesta je jiná. A podle mého v mnoha ohledech lepší. Řekneme si proč.1

Na prvním místě jsou tu zcela pateticky, má cynická duše má z toho slovního spojení vyrážku, ale nebudeme to okecávat, láska, odpovědnost a zodpovědnost. Všichni lidé, které jsem měl to potěšení v Astouru potkat, skutečně rádi tancují. S důrazem na slovo tancují. U historických tanečníků v Čechách mám často pocit, že se pohybují s krajním sebezapřením a na scéně jsou jen proto, aby mohli ukázat někomu kostým, případně se tvářit jako princezna / rytíř.2 Tady v Bretani se naopak vymetají plesy, tancovačky, kromě souboru se navštěvují kurzy, a to nejen bretonského tance. Vystoupení je, abychom použili místní terminologii, jen taková švestička na faru. Za vrchol všech krásných úletů prozatím považuju celosouborovou stáž s choreografkou a tanečnicí z Mali, která celé to společenství kníratých strejců středního věku a koláčových tetiček rozvlnila do rytmů cabasy, přičemž se všichni tvářili, že na tom není nic divného, ba že je to dokonce baví. To my, když jsme na prvním ročníku semináře věnovaného výbavě historického tanečníka chtěli se Zitou použít techniky kontaktní improvizace, dostalo se nám od mnoha zděšených výrazů, znechuceně pokrčených obočí a část účastníků si radši sedla do kouta, než aby dělala něco, na co nebyla zvyklá.

Co se odpovědnosti a zodpovědnosti týče, foklór je samozřejmě mnohem nebezpečnější dělat diletantsky. Především se pohybujete v oblasti, které rozumí podstatně víc lidí, takže musíte zhruba tušit, co a proč děláte. Pokud se tady pokusíte provozovat řekněme Gavotte Pourlet na tři doby do hudby irské setové polky, v lepším případě budete za blbce, v horším vám statný chasník z Priziacu rozbije hubu3. Protože tance z jeho kraje nikdo prznit nebude, máš s tím problém, mladej?

Pokud ovšem v Čechách vezmete melodii makedonského lidového tance, necháte si ji zahrát na nějaké ty šalmaje a kytarovou loutnu, obléknete si výkvět fundusu barandovských genericky-středověkých kostýmů a vyrazíte ve špalíru nevalně zrekonstruovaným krokem, kterému ale tvrdošině říkáte spezzato, protože čím jiným by se měl takový český středověký dvořan pohybovat, než krokem italské renesance, sklidíte pravděpodobně potlesk tupého davu, zvlášť, když ponesete v rukou svíčky. Samozřejmě elektrické, protože parafínové4 zhasínají. Bylo by hezké, kdybychom se tomu společně zasmáli a řekli si, že je to nadsazené přirovnání. Bohužel se jedná o jednu z nejpopulárnějších choreografií předního českého “odborného lektora historického tance”5. A žádí statní chasníci ze čtrnáctého století nepřijdou a nepřijdou, aby lidi, co takhle przní tance jejich panstva, vyráchali ve smůle a husím peří. Věčná škoda.

Abychom se ale dostali k jádru pudla, tedy té komunikaci a společenské interakci, musíme přeskočit celý pytel dalších rozdílů, neb by vydaly na celou další sérii článků. Vypíchnu heslovitě jen ty nejspodstatnější: upřímný amatérismus (oproti českému placenému diletantství), možnost úzce spolupracovat s muzikanty (u nás se o to pokouší jen pár souborů a pokud vím, nikdy se jim – při vší úctě k té snaze – nepodařilo dostat k tak těsným vazbám, tady je třeba běžné, že se muzikanti chodí učit tancovat), vedení, které není jen o kapitolu napřed před svými tanečníky, spolupráce s externími odborníky (režiséři, skladatelé, choreografové), a tak dále, a tak podobně. Ale teď společně vzhůru k pointě.

Největší a zásadní rozdíl, abychom se obloukem vrátili k té interakci a komunikaci v úvodu, je vlastní osobní zkušenost každého z tanečníků se společenským tancem jako takovým, tancem, který funguje tak, jak má fungovat, tedy jako prostor společného setkávání, komunikace a sdílení. Je potřeba mít pořád na paměti, že to, co se na scéně předvádí jako historický tanec, by mělo vycházet z tance té které doby. A přísnější rozlišení toho, co patří na scénu a co do tančíren, přineslo až vrcholné baroko. U nás se ale v drtivé většině případů provozuje historický tanec jako něco, co je určeného rovnou k vystupování, bez toho, aby si lidé ozkoušeli, co všechno vlastně tanec je a k čemu je dobrý. Dovolím si citovat Petera Brooka, bohužel zcela neakademicky bez odkazu a v angličtině, ježto české vydání mi teď není zrovna snadno k mání: “In Mexico, before the wheel was invented, gangs of slaves had to carry giant stones through the jungle and up the mountains, while their children pulled their toys on tiny rollers. The slaves made the toys, but for centuries failed to make the connection. When good actors play in bad comedies or second-rate musicals, when audiences applaud indifferent classics because they enjoy just the costumes or just the way the sets change, or just the prettiness of the leading actress there is nothing wrong. But none the less, have they noticed what is underneath the toy they are dragging on a string? It’s a wheel.”6 A přesně tam, kde bylo divadlo v šedesátých letech, je historický tanec u nás. Spousta lidí za sebou tahá spoustu kačerů, ale málokdo si uvědomuje, jak geniální věc se pod těmi ušmudlanými vystoupeníčky skrývá a že by se s ní možná dalo dělat i něco jiného. Samozřejmě nic proti kachnám.

A tak jsem celou sobotní noc produpal kousek za Rennes v obří hale, kde se sešlo skoro celé město, aby pilo, jedlo, zpívalo, ale především, především tancovalo. Lidové tance, pochopitelně. A nepředstavujte si žádný kožený folklór, našly se samozřejmě tradičnější kapely, ale i méně tradiční a zcela netradiční7 . A se mnou dupala i většina Astouru, včetně lidí, jejichž věk si ze zdvořilosti netroufám hádat, ale pod šedesát jistě nebude.

Proč o tom: když nám na začátku roku vedení souboru prezentovalo plány na letošní sezónu, byl jsem trošku vykolejený z toho, jak velké sousto si ukousli. Zvlášť když jsem se na tu naši sešlost podíval. Po bližším ohledání ale zjišťuji, že ti lidé, ač nejsou zcela jistě tanečně univerzální, vědí, co dělají, vědí, proč to dělají, a ve své oblast mají vytancováno tak, jako u nás na historické scéně nikdo. A práce na zkouškách jde nevídaně od ruky, pokud ji něco brzdí, tak spíš hledání ze strany režie, než nezpůsobilost tanečníků.

Zato čeští historičtí tanečníci se chovají tak trochu jako zblblá skupina spisovatelů, kteří se rozhodli prorazit na větší trh a a napsat metafyzický román v němčině. Většina z nich viděla několik dílu Alles Gutte!, část vystačí s tím, že Německo je kousek, ti zodpovědnější slyšeli o tom, že vyšla nějaká příručka pro samouky a kapesní slovník, takže si našli někoho, kdo obojí vlastní a tudíž platí za odborníka. Jenže těžko psát romány, i když nám někdo najde slovíčka, když neovládáme větnou vazbu a neseznámíme se s jazykem i zevnitř. To se lidové vrstvy v Bavorsku při čtení našeho díla nasmějí. Doma ovšem budeme platit za odvážné a vzdělané, vždyť jsme napsali román v cizím jazyce!

Dlouho jsem věděl, že když chtějí lidé s tancováním vystupovat, a to s jakýmkoliv tancováním, měli by mít představu, co vlastně takové tancování obnáší. Umět tancovat i s někým, ne jen pro někoho. Protože tanec není jen producírování se v kostýmech. Ale ten rozdíl je mnohem, mnohem větší, než jsem si kdy ve snách představoval.

Takže hanba, hanba české historické taneční scéně za to, jak málo je na ní plesů a tancovaček8. A přidám drzý výkřik do české taneční tmy: pokud by o něco měla pečovat nějaká asociace (což říkám s krajním sebezapřením, protože jsem proti instutucím všeho druhu), je to právě společný repertoár vhodný k veselicím. Ano, nejsou muzikanti, nejsou sály, nejsou učitelé. Ale to všechno by bylo, kdyby tanečníci chtěli. Jenže oni mají tolik starostí s vystupováním, že jim na tanec prostě nezbývá čas.

A příště se snad konečně dostanu k tomu, proč je vlastně ta komunikace či interakce v tanci tak důležitá. Obzvlášť v tanci historickém. Ale bude řeč i o tom, jak poznáme dobrého hostitele.

Mikuláš Bryan

  1. Je na místě předem vyvrátit mazané námitky z řad čtenářů, kteří se už zamysleli a došli k poměrně správnému názoru, že pracovat s foklórem je něco jiného, než dělat historický tanec. Samozřejmě, že ano, ale nám půjde o průběh práce na vystoupení, vedení souboru, přístup tanečníků a další věci. Z pohledu následujících odstavců tak trochu přeskakujeme tu fázi základního výzkumu (jako Češi si to můžeme dovolit, když už nám jednou ta RVVI rozhodla, jaká je to zbytečnost) a shromažďování tanečního materiálu. Uvažujeme o souboru, který má nějaké tance a chce je převdádět. Je nám jedno, jak je získal, tomu se budeme věnovat zase jindy. I když i do toho si trošku rýpneme.
  2. Samozřejmě je tu ještě podstatná skupina pánů, jež se zalíbením oblékají dámské silonky a hledají v historickém tanci společensky přijatelný ventil svého fetišismu. Ty ale můžeme jako patologické případy jen litovat.
  3. To, že měří metr padesát, ještě neznamená, že nedokáže porazit tuňáka holou pěstí.
  4. Vosk? Lůj? No nenechte se vysmát…
  5. I když pokud mě paměť neklame, ty barandovské kostýmy a elektrické svíčky jsou zřejmě kreativní nástavba nějakého konkrétního souboru.
  6. V mém neumělém ad hoc překladu, pan Bejblík promine: “Než v Mexiku vynalezli kolo, musely armády otroků nosit obří kameny skrz džungli a přes hory, zatímco jejich děti vedle nich tahaly hračky na malých válečcích. Ony hračky vyráběli tíž otroci, ale celá staletí jim unikala ta souvislost. Není nic špatného na tom, když dobrý herec hraje ve špatné hře nebo druhořadém muzikálu, když diváci tleskají libovolnému klasickému kusu, protože se jim líbily kostýmy, proměny scény, nebo jim prostě protagonistka přišla roztomilá. Ale ráčili si někdy všimnout, co je pod tou hračkou, kterou táhnou na provázku? Je tam kolo.”
  7. Doporučuju ctěné pozornosti čtenářstva, že na posledním videu sice část publika v kotli poguje, blíž ke kameře se ovšem tančí laridée-gavotte, jeden z potomků bránlů, o kterých jsem se zmiňoval v květnatém úvodu. Jinak se jedná o čistokrevný punk i se skandovanými refrény proti Sarközymu.
  8. Ano, tady si trochu přihřívám vlastní dávno vystydlou polívčičku, pokus o pravidelné tancovačky se společenskými historickými tanci umřel už při druhém vydání, na které přišlo celkem pět lidí, z toho jeden pozdě. Ale i na tom jednom vydání jsem se třeba já osobně dověděl o gaillardě celou sbírku nových věcí, které mě nikdy z pohledu “vystupujícího” ani nenapadly.

Komentáře k textu můžete psát a číst pod originálním článkem na serveru blog.rond.cz.

 
Hodnotit: 1 | 2 | 3 | 4 | 5 (známky jako ve škole)
zpět
webmaster