Sledujte také :  CAHF - Česká asociace šermířů | 1.Asociace divadelních a filmových šermířů | eHerold | Livinghistory.cz | Šermíři.cz | Šerm.sk | Šermířský bazar | Hosting Český Web, a.s. |
 logo český šerm
   | uživatel :guest | zaregistrovat | přihlásit |
 
Aktuální akce
    přidat akci
další ...

Medievum Market: E-shop, na němž naleznete exkluzivní dárky s
historickou tématikou, historické repliky, keramiku, historické sklo i
netradiční zážitky.

Mojsheho żop: noże, spony, nákonżí... Kvalita za dobrou cenu.
Bída kočičích hlav 08. únor 2008 07:57:00
 

Na diskuzním Fóru starého tance publikoval Michal Medvěd kritický text, zaobírající se "Profesionalizací amatérských souborů historického šermu v kontextu městských slavností". Článek k zamyšlení a diskuzi si teď můžete přečíst i na Českém šermu. Konstruktivní připomínky a příspěvky do debaty pište, prosím, na zmiňované fórum - http://forum.rond.cz/index.php?topic=137.0.


Následující text vznikl původně jako seminární práce na DV FF UK v rámci předmětu Cesty českého amatérského divadla. Než se při čtení kdokoliv urazí, zdůrazňuji, že popisuje situaci především kolem městských slavností. Naprosto nepopírám, že existují špičkové LH nebo KVH projekty, které ze zmíněného bahna radikálně vybočují. Bohužel nejsou příliš vidět. Průměrný Čech většinou natrefí na tu část šermířského spektra, která se pohybuje na kočíčích hlavách nějakého náměstí, nádvoří či podhradí. Bohužel. Navíc, jak snad bude níže ukázáno, jsou šermíři do jisté míry obětí tržního fungování světa. Aspoň mám ten pocit.
Berme to jako námět k zamyšlení a diskusi.

Bída kočičích hlav

aneb
Profesionalizace amatérských souborů historického šermu v kontextu městských slavností


Středně velké městečko pořádá středně malé historické městské slavnosti. Zodpovědný činitel si nechá vypracovat nabídku od tří velkých agentur zaměřených na podobné akce. Nejdřív osloví Berounské Měšťany. Ti nahlásí cenu kolem padesáti tisíc.

„A co tam tak jako bude, za ty peníze,“ ptá se zvědavý zmocněnec.

„No, normálně, ležení, nějakej ten šerm, nějaký to divadlo, muzika, nějaký tanečky a kejklíři,“ vypočítá na prstech Velký Dupač, vedoucí to jmenovaného podniku.

„Aha. Tak děkuju,“ rozloučí se úředníček vrtě hlavou nad nehorázností té sumy. A už vytáčí číslo agentury Merlet. Tam ho zarazí suma ještě nehoráznější: sedmdesát tisíc!

„A prosím vás, co tam teda jako bude, za takovej majlant,“ vysouká ze sebe zaražený organizátor.

„No, normálně, ležení, nějakej ten šerm, nějaký to divadlo, muzika, nějaký tanečky a kejklíři,“ vypočítá na prstech Malej Karel, administrativní vedoucí to jmenovaného podniku.

„A-ha. Tak, tak teda děkuju,“ zalomí duševně rukama ouřada, svěsiv hlavu i sluchátko. Posléze s hlubokým nádechem roztřeseným prstem vyťuká číslo agentury A.R.G.O.

„Tak to by bylo za rovných sto tisíc, milý pane,“ ukrajuje na druhé straně másla Kulhavý Nůsek, majitel agentury, vycházkové hole a postrach zaměstnanců.

Lapá se po dechu.

„To je nějak moc, ne? Jak je to možný?“ dodá si konečně městský zastupitel odvahy.

„Tak podívejte, to máte pětadvacet tisíc pro vás, pětadvacet pro nás... no, a za padesát to ty Berounský udělaj.“

- starý šermířský vtip, autor neznámý


Všude jsou, všude jsou

Ano, šermíři jsou všude. V létě prakticky nemůžete vyrazit na výlet po vlastech českých, aniž byste o nějakého nezakopli. Nenatrefíte na ně jen na hradech a zámcích, ale i při poklidné procházce libovolným českým městem, když zrovna probíhají nějaké slavnosti, v parcích zaslechnete pravidelně řinčení zbraní a prakticky každou jízdu městskou hromadnou dopravou povýší na dobrodružství vlasatý mladík s mečem.

Normální smrtelník je považuje za relativně neškodné podivíny a pramálo se o ně stará. Sem tam mu poskytnou nějaké to rozptýlení, kolísavé kvality. Občas ukáže svým ratolestem: hele, takhle vypadali ti rytíři.

Většina divadelníků sice někdy nějaké šermíře viděla, ale radši na to hned zapomněla. Obvykle útrpně mávneme rukou a utíkáme rychle pryč někam, kde je větší klid, pohoršeni v lepším případě nevalnou úrovní divadelního ztvárnění, v horším případě neúnosnou koncentrací vtipů mířících od pasu dolů. Amatérismus, říkáme si, tím se ani nebudeme zabývat. Jenže se šeredně mýlíme.

Ač se k šermířům nachomýtneme povětšinou na akcích, které naši peněženku nezatíží, málokdy se tam ti pánové producírují za dobré slovo. Většinou jsou placení. Často velmi dobře. Zkusíme se podívat na to, kým a proč. A zač.

Obrňme se. Bude to nebezpečná cesta.


Zkazky táborových ohňů

Historický šerm má v Čechách poměrně dlouhou tradici. Údajně vůbec nejdelší na světě: první pokusy se starými zbraněmi a bojovými technikami se vynořují někdy na přelomu padesátých a šedesátých let minulého století. Stojí za nimi pochopitelně oddíly sportovního šermu, které tímto směrem zřejmě postrčil Eduard Wagner, pro všechny šermíře legendární postava českého dějepisectví, mimo jiné autor dodnes populárního a co do rozsahu zřejmě nepřekonaného díla Zbraně, zbroj a kostým doby husitské a předhusitské.

U večerních ohňů na bitvách pak člověk slýchává zkazky o hrdinech let šedesátých, sedmdesátých a osmdesátých: skupinách jako Mušketýři a Bandité, Romantik, Dominik nebo Burdýři, jejichž hrdinští členové načerno ve znárodněných fabrikách po nocích soustružili meče, svařovali brnění a štrikovali kroužkové košile z pérových podložek. Byly to zřejmě časy divoké, dobrodružné a vášnivé.

Především proto, že většina toho, co souviselo se šermem, souvisela i se šlechtou; tehdejší průkopníci duelového šermu to v dobách Nejedlého (a paradoxně tedy i Wagnerových) husitských hrdinů zkrátka neměli dvakrát snadné. S revolucí přišel pochopitelně zásadní zlom.


Tajemný rozkvět rytířstva

Tlumok se šermíři se po osmdesátém devátém roztrhl opravdu široce. To, co dřív končilo jako klukovské sny a romantické představy, se v nové svobodě mohlo rozběhnout na plné obrátky, a když po pár letech první vlna nadšení opadla, přiživily ji nejvydatněji knihy a velkofilmy s fantasy tématikou. To, že dnes skupiny historického šermu v Čechách počítáme na veletucty, ovšem můžeme sotva připsat na vrub jenom Třem mušketýrům a Pánovi prstenů. Každé divadlo potřebuje v první řadě svoje diváky, jinak by nepřežilo. A tady byla konstelace nebývale příznivá.

Po revoluci jako by se objevila těžko hmatatelná, přesto však velice reálná celospolečenská potřeba reflektovat historii. Domácí i světovou; v podstatě všechno, co bylo ještě nedávno Marxem okleštěno na třídní boj v historickém materialismu. Snad kvůli utvrzování se ve vlastní národní identitě, snad kvůli hledání kořenů domácí kultury, těžko říct.

Pro starosty se tak historické městské slavnosti stávají ideální příležitostí, jak dokázat vlastní osvícenost a dějinnou citlivost. Stačí vhodně usypat něco z obecní pokladničky a zavzpomínat pestrým programem na náměstí na zlaté časy, převážně Karla IV. a Rudolfa II. Lidé na velkou historii malého českého národa skvěle slyší, zvlášť když k ní mohou přikusovat párek v rohlíku.

Na hradech, zámcích a tvrzích je motivace trochu jiná. Stát začíná od památek vyžadovat čím dál důrazněji tržní chování. Většina kastelánů tak v devadesátých letech prvně stojí před problémem, jak svému objektu zvýšit návštěvnost, a jedním z nejsnadnějších řešení se zdá být kulturní program. Jaký jiný než historizující.

Výsledek je ale v obou případech stejný: obrovská poptávka po šermířích. A do hry vstupují tržní faktory.


Dobře placený amatér

Šermíři se najednou ocitají v nečekané situaci. Za jejich původně ryze amatérské a zájmové aktivity jsou lidé ochotní platit. Někdy i poměrně vysoké částky. Začínají fungovat obvyklé mechanismy: nabídka, poptávka, reklama, konkurence, kamarádšaft a tlačenka.
Většinu dnešních šermířů bychom mohli bez uzardění zařadit mezi poloprofesionály, dřív by to byli meloucháři. Tedy lidé, kteří si za svou práci nechávají platit, ale není to jejich výhradní zdroj obživy.

Z nejúspěšnějších skupin pochopitelně vznikly ryze profesionální soubory nebo dokonce kulturní agentury, které mimo obhospodařování firemních rautů a jiných veselic rády dodají panu starostovi pestrý program na náměstí, na klíč a se slevou.

Jenže.


Kolik to bude stát?

V úvodu citovaný šermířský vtip neznámého data a výrobce se trefuje převážně do složitých machinací, které probíhají mezi jednotlivými šermířskými agenturami; těmi se raději z důvodů osobní bezpečnosti zabývat nebudu. Postihuje nicméně velice přesně i jeden zásadní moment spojený s většinou „dobových“ akcí pořádaných v našich končinách, především s těmi, které pořádají města, muzea a jiné organizace: zadavatel se ptá především po ceně. Zbytek ho obvykle nezajímá, navíc věci povětšinou rozumí jako koza petrželi, takže se maximálně optá, jestli je to veselé.

Což je smutné.

Dochází tu k paradoxní situaci: zákazník si objednává produkt, na jehož kvalitě není nijak osobně zainteresován. On sám se tak maximálně dostaví v dobře padnoucím úsměvu tu zábavu pro plebs zahájit. A když se to lidem nebude líbit, nemohou si nijak zvlášť stěžovat: vždyť to mají zadarmo.


Bída kočičích hlav

Pokud chce tedy profesionální šermířská agentura uspět, nemusí nabízet ani tak špičkovou kvalitu jako spíš co nejširší nabídku nepříliš drahé zábavy. Vzhledem k tomu, že dobově věrné vybavení je náročné finančně, upadá míra historické věrnosti. Zároveň je potřeba vystačit s co nejmenším počtem lidí, takže kde by mohli být tři špičkoví specialisté, exhibuje na kočičích hlavách hypotetického náměstí třikrát jeden podprůměrný všeuměl.

Dopad na výslednou produkci si laskavý čtenář snadno představí sám. Pokud s ním už nebyl bolestivě konfrontován.


Bohaté spektrum šedi

Ovšem ani při vší snaze si šermíři nevystačí sami. Nezapomeňme, že druhý základní požadavek na program je pestrost a veselost. Takže kromě šermu je rázem potřeba zajistit nějakou tu pohádku pro děti, kejklíře, muzikanty, tanečníky, fakíry a další a další atrakce. To vše dodává právě šermířská agentura. Jsou tu samozřejmě dva problémy.

Celková cena programu už byla stlačena původním zadavatelem, tedy městem, na co nejnižší částku. Agentura tedy operuje s poměrně omezeným rozpočtem a je nucena opět vybírat především podle finančních kritérií; ostatně jiná ani většinou není schopna zohlednit. Což je ten druhý problém.

Málokterý šermíř má totiž natolik široké odborné znalosti, aby byl schopný zodpovědně zhodnotit historickou věrnost hudební produkce nebo tanečního vystoupení. Obvykle je schopný odtušit, že do čtrnáctého století nepatří elektrická kytara (někdy je mu to ovšem jedno), a velmi zhruba se orientuje v kostýmech, ale fundovaného soudu od něj dočkáme málokdy. Navíc pokud provozuje profesionální agenturu, musí být především zdatný obchodník a manažer: v takovém případě dobře ví, že průměrný divák historickou věrnost posoudí ještě hůř než on, takže na ní vlastně nesejde vůbec.

O uměleckou kvalitu se sice stará o něco víc než městský zastupitel, protože si uvědomuje jistou míru zodpovědnosti; jenže na téhle úrovni rozdělování zakázky už k poptávce, nabídce a konkurenci, přistupují dříve zmíněný kamarádšaft a tlačenka.
Úroveň nešermířských vystoupení na městských slavnostech je tedy podřízena především tomu, s kým má pověřená agentura dobré vztahy, a to převážně osobní. Výjimečné případy, špičkové umělce, které si šermíři sjednávají výhradně pro kvalitu jejich práce, by bylo lze vypočítat na prstech jedné ruky.


Nulová reflexe

Nastíněný model je samozřejmě zjednodušující, ale v hrubých obrysech postihuje hlavní problémy, kterým v současné době čelí šermířská scéna, potažmo zcela nezainteresovaný divák šermířských vystoupení, neboť je to on, komu jsou výsledné komponované pořady předkládány.

Neutěšený stav se ale sotvakdy změní, pokud zůstanou šermířské produkce bez kritické odezvy. Zatím se jim dostává maximálně krátké informační zmínky v lokálním tisku. Přitom musíme chtě nechtě přiznat, že divadelní aktivity šermířských skupin mají v současnosti pevné místo na divadelní mapě Čech, ačkoliv šermíři sami se při vyslovení pojmu „divadlo“ povětšinou křižují, odplivnou si přes levé rameno a bijí se v prsa, že oni s divadlem nemají nic společného. Nevěřme jim.

A zároveň si uvědomme, až budeme příště zase kvapně utíkat před topornými hereckými výkony, šumlujícími protagonisty a scénářem bez nápadu, že ačkoliv přímo z naší kapsy ty peníze nejdou, někdo za celé to představení nejspíš zaplatil. A že lidé, před jejichž mizivou uměleckou úrovní právě prcháme, nejsou nadšení ochotníci, kterým můžeme ledacos prominout. Většina z nich za svá vystoupení bere nějaké peníze.

Pokud vím, obvykle je to víc, než na kolik si za večeř přijdou herci v takovém Divadle Ungelt. Nechápu, proč bychom jim měli měřit jiným metrem.

Michal Medvěd

 
Hodnotit: 1 | 2 | 3 | 4 | 5 (známky jako ve škole)
zpět
webmaster