Sledujte také :  CAHF - Česká asociace šermířů | 1.Asociace divadelních a filmových šermířů | eHerold | Livinghistory.cz | Šermíři.cz | Šerm.sk | Šermířský bazar | Hosting Český Web, a.s. |
 logo český šerm
   | uživatel :guest | zaregistrovat | přihlásit |
 
Aktuální akce
    přidat akci
další ...

Medievum Market: E-shop, na němž naleznete exkluzivní dárky s
historickou tématikou, historické repliky, keramiku, historické sklo i
netradiční zážitky.

Mojsheho żop: noże, spony, nákonżí... Kvalita za dobrou cenu.
ČERVEŇÁKŮV VÍKENDOVÝ FEJETON 18. květen 2005 15:49:00
 

škola šermu Známé marketingové pravidlo říká, že osvědčilo-li se cosi, je třeba to prodávat, co to jde. Jeden z absolutně nejčtenějších článků Českého šermu je tu v oprášené podobě - naprosto famózní Červeňákovo nahlédnutí do obyčejného života jedné pražské šermířské skupiny, nyní nově doplněný o kouzelné Karhorovic obrázky.
(Originály obrázků a další lahodně jazykovětné náhledy do zákulisí skupiny najdete na www.kvartet.cz)



ČERVEŇÁKŮV VÍKENDOVÝ FEJETON

1. kapitola JAK JSME PŘIJALI MRAČIDLO DO SKUPINY

Může být dobrá věc důsledkem řetězce událostí, na jejichž počátku stojí chyba ? Ba co víc – na jejichž počátku stojí strašlivá, brutální, doslova fatální chyba, před níž varují všichni ti, kdož mají vlastní názor, skupinu kamarádů a schopnost přetavit spleť myšlenek do verbální podoby...?

Může! Ano, zní to podivně, nepravděpodobně … ale může.

Sám jsem se o tom přesvědčil.

Na počátku tedy nebylo slovo, jako u mého slavnějšího předchůdce, ale právě ona výše zmíněná minela:

„Nikdy,“ říkávali nám moudří a zkušenější, „nikdy, za žádných okolností, si neberte ženskou do skupiny !“

Pochechtávali jsme se jim. My, staří pardálové, kteří jsme přežili Červenou kumpanii (povšimněte si: kumpanie – femininum) – a budeme se zahazovat s nějakou ženskou! „Ženská nás zničí!“ nenechali se odradit poučenější kolegové. „Rozklíží každou partu. Chlapi se kvůli ní servou, přestanou spolu mluvit. Vše, co jste dokázali, se vám rozpadne pod rukama... Věřte nám, taky jsme si z toho dřív dělali srandu, ale teď jsme na dně.“ Načež odešli k blízkému rybníku spáchat sepuko.

Když jsme se dostatečně dochechtali jejich trudnému údělu, pravil Kubák:

„Co kdybychom přijali do skupiny Mračidlo ?“

„Já jsem pro“ prohlásil jsem. „Mohlo by mě alternovat. Máme podobnou postavu...“

Ledové mlčení přeťalo mé myšlenkové tsunami s efektivitou gilotiny.

„Ale...“ děl Basák. „Mračidlo je žena! Víte, co říkali starší kolegové?“

Basák

Všem se nám na okamžik vybavil ten děsuplný zážitek – prozelenalá kostlivá postava, klátící se ve světle úplňku úvozem „Ženy: Ty ženy!“ Dere se z ohnilých rtů pod hrncovou přilbou...

„No a co,“ odvětil Karhor. „Ty jsi Basáku, taky žena. Jsi ošklivá, tlustá, gerontofilní skladnice – a smrdíš v týhle skupině už od založení.“

„A nikdo se kvůli tobě nepere,“ dodal jsem já. „Ani nesabotuje práci ostatním.“

„Neurážejte mě,“ zvolal Basák plačky. „Já nejsem skladnice!“

„Basák je žena, o tom nemůže být pochyb!“ prohlásil rozhodným tónem Kubák. „Nicméně je to žena ohyzdná...“

„Tak jest“ přerušil ho Karhor. „Ani na mé rodné planetě jsem se s něčím podobným nesetkal!“ Ale Kubák se nenechal zviklat poznámkami nižších živočišných druhů. Jeho analýza byla jasná a břitká jako jeho pleš. „Mračidlo naproti tomu je děvče hezké,“ pravil. „Co když problémy šermířských skupin nejsou způsobeny ani tak ženským fenoménem jako takovým, nýbrž spíše jeho estetickou hodnotou ?!“

„Hm,“ řekl jsem. „to by pak bylo v prdeli !“

„Co tedy budeme dělat?“ zvolal Basák a roztřesenou rukou do sebe vlil rum. „Z toho problému není cesty ven!“

„Osobní zodpovědnost!“ zahřímal Kubák. „To je ta cesta! Všichni jsme přeci muži zodpovědní...“

„Až na Blaha!“ pravil jsem.

„Basák je zodpovědná lesbička!“ rozmetal chabou hráz mých argumentů Kubák. „Pouze biologický zašmodrchanec jeho genomů brání ubožákovi rozhodit sémě své do žírných údolí. My ostatní jsme tak však již učinili. Naši potomci, Červeňáku, ledva capkají a Karhorovy zámotky v hnízdě už dávno otevírají zobany chtivé kusu krvavého masa. Nebudeme prostě na půvaby nově příchozí hledět. Bude to kolegyně a kamarádka – nic víc! Neučiníme ze svých žen opuštěné trosky a ze svých dětí poloviční siroty, vydělávající si na chléb vezdejší prodejem pančovaného lihu tvorům nejasného biologického zaměření, jako je Basák!“

Karhor

„Správně,“ pravil Blah. “Konečně rozumné slovo!“

„Nenecháme skupinu padnout do prachu zapomnění!“

„Tak jest!“ zvolali jsme jednohlasně.

„Čtyři rumy!“ oddělil se od unisona Basák.

„A já poprosím tu lidskou pečeni v trojobalu, když už tam jdete, pane vrchní!“ dodal Karhor.

„A co k tomu? Hranolky, nebo americký?“

„Co se k tomu víc hodí?“

„Nevím,“ pravil vrchní podivně melancholickým hlasem. „Nakonec, mně už to může být jedno...“



2. kapitola CO Z TOHO VZEŠLO

Nějakou dobu se nedělo nic. Mračidlo s námi trénovalo, šermovalo, tančilo, zpívalo, jedlo a ostentativně odmítalo alkohol.

Po několika týdnech jsem však začal pozorovat nápadné změny. Chování některých členů skupiny počalo totiž vykazovat patologické posuny, nad nimiž by i otrlý Cyril Hoschl pozvedl obočí.

Kubák se mi v nestřežené chvíli svěřil, že dělá kliky ve výtahu.

Karhor začal navštěvovat fitcentrum – pravda, zatím pouze v noci a světlíkem...

Nejděsivější změna však postihla ubohého Blaha. Tento přímý a nekomplikovaný chlapec s tváří ouplné luny, o němž svého času uvažoval paranormální odbor ministerstva vnitra jako o testovacím zařízení pro odhalování lykantropie, tedy – tento milý hoch, který si mezitím splnil svůj klučičí sen a stal se skladnicí... tedy, zkrátka a dobře, Basák odešel z práce, prý aby měl více času na sebezdokonalování v rámci skupiny.


Bylo to strašlivé, bestiální, nebál bych použít pojmu mystické... a nejhorší na tom bylo, že jsem se svými kolegy vůbec nedokázal držet krok.

O klik na jedné ruce v Kubákově výtahu jsem se pokusil jen jednou, příliš pozdě jsem si uvědomil, že táhnu na rameni tašku s plechama...

Když jsem se probral z mrákot, byla už hluboká tma. Nad hlavou mi chladně plála „slunce jasná světů jiných“ a chabě osvětlovala smetiště, na němž jsem ležel a skupinu psů, blížících se s jasným záměrem pomočit mě. Prudce jsem vyskočil na nohy, sebral ze země tašku a rameno, válející se opodál, a odběhl do noci.

Návštěvu fitcentra jsem po této zkušenosti rovnou vypustil. Nota bene – většina posiloven v Praze byla tou dobou uzavřena poté, co na jejich personál zaútočil do té doby neznámý mimozemský organismus.

Rozhodl jsem se odejít z práce – ale v rozhodující chvíli mi selhaly nervy. Místo toho, abych poslal patřičné nadřízené do patřičných míst (jak jsem měl původně v úmyslu), požádal jsem o zdvojnásobení počtu služeb.

Během jedné z takto získaných víkendových „dvanáctihodinovek“ se mi v hlavě zrodil plán: Otrávím své svěřence (mentálně postižené klienty ÚSP Sulická) jídlem, které jim uvařím – a na základě toho budu vyhozen...!

Bohužel, obyvatele chráněného domova můj úmysl nepostřehli, oběd sežrali, jako by byl na obzoru hladomor, a ještě mi poděkovali. Byl jsem na dně.

Z pokusů o sebevraždu mě vytrhla série vystoupení pro jednu z kapitálově silných bank. Vrazil jsem do těchto šermířských performací veškeré zbytky energie – a věru jen tak tak, že se občas performace nezměnila v perforaci.

Po posledním představení jsem se s Mračidlem sešel na neutrální půdě vinotéky ve Voršilské (placená reklama).

„Tak jsem vás sledovalo, jak šermujete,“ pravilo Mračidlo a zamyšleně překouslo lok Kleina white ročník 1994. Zatvářil jsem se jako Bruce Willis, který právě zachránil desetiměsíčního černouška ze spárů súdanské guerilly.

„Nooo…,“ protáhl jsem a pečlivě přitom dávkoval v hlase skromnost a chlapáctví. „To víš, profíci. Ale, cosi budeme povídat, rezervy tam ještě jsou...“

Mračidlo

„Rezervy?!“ Mračidlo na mě pohlédlo jako na někoho, koho právě polyká anakonda. „Poskakovali jste tam jako banda leguánů na gumě. To myslíte vážně, s takovouhle italkou lézt před lidi?“ Cosi jsem namítl, ale mělo to stejný účinek, jako pokusit se zastavil rozběsněného nosorožce aromaterapií.

„Ještě tak nejsnesitelnější byl Karhor – a to jen proto, že se v tý jeho divný fyziognomii nikdo nevyzná. Takový ty růžový záhyby pod křídlama – to jsou ještě ruce, nebo už nohy?“

„Mám pocit,“ zalovil jsem v paměti „že tam má něco mezi kloakou a záložním mozkem.“

„No tak v tom případě dělal to pasato taky špatně! A co Basák ?! To jeho pumpování rukou, ten příšernej šicí stroj – to mu poradil někdo z vás, nebo to dostal befelem od místního úřadu ?“

Tušil jsem, že je zle. Učinil jsem poslední pokus a zapojil veškeré své (nemalé) charisma ve snaze změnit nenásilně téma hovoru. V minulosti mě tato finta už nejednou zachránila z prekérní situace. A také dnešního večera to vypadalo dobře – můj pečlivě modulovaný hlas klouzal od tématu k tématu jako stříbropěnný potůček...

„Nevím, co má Basákův příšernej styl šermu společnýho s alternativními proudy ve středoafrické kinematografii,“ pravilo Mračidlo ledově. „Ale jedno ti povím: Všichni – a tím myslím všichni! pojedete na šermířskou školu. A na Slovensko. A ke Kozovi. Žádný spáčilovsko-nůskovský mezistupně! A já pojedu s váma.“

„Na Slovensko nemohu!“ zvolal jsem zoufale. „Jsem tam hledán pro předkládání nemravných návrhů protěži!“

„V tom případě,“ řeklo Mračidlo s podivným svitem v očích, „pozvu do Prahy toho nejstrašnějšího zabijáka, jakého tato země nosí. Ten Vás naučí držet končíř a nepumpovat paží.“

„Bože!“ hlesl jsem.

„Není třeba, můžeš mi dál říkat Mračidlo,“ pravilo Mračidlo. „A jeho jméno je...“

„Neříkej to, při všem, co je ti svaté!“

„...PETR VYTOPIL!“

Již podruhé během tohoto týdne jsem se v mrákotách skácel k zemi.



3. kapitola KONSPIRAČNÍ SCHůZKA

Na schůzku pánské části naší skupiny, která posléze vešla do dějin jako schůzka konspirační, jsem přišel pozdě. Hoši již seděli v pošmourných interiérech Startu, před sebou pivo, v rukou diáře.

Karhor předčítal plán akcí. Můj příchod ho na chvíli vyrušil, když ale viděl, že nemohu popadnout dech, pokračoval v monotónním předčítání. „Takže tenhle měsíc“, pravil, „vypadá hodně dobře. Ty akce do Dupače, tj. prvního, druhýho, třetího až sedmýho, osmýho, devátýho a desátýho víkend a pak ta šňůra až do jednatřicátýho – tak ty všechny odpadly. Jediný, co zůstává, je Basák a Velikonoce v Krčském hvozdu.“

„Mám si vzít kostým?“ otázal se Blah.

„Ne, Basáku, hraješ velikonoční vejce, který se ztratilo – takže budeš běhat nahej po lese a ostatní tě v rámci team-buildingu budou honit!“

„A až ho chytěj?“ zeptal se Kubák

„Tak ho naťuknou,“ odvětil Karhor, načež se ponořil hlouběji do lejster. „Jo a Dupač mi napsal, že z tebe má vytýct žloutek... zvládneš to?“

„Se ví!“ pravil Basák.

„To je divný,“ zamyslel se Kubák. „Bílý velikonoční vejce... A navíc je leden!“

„To jsou sefardský velikonoce,“ upřesnil Karhor. „Tak – a pak tu máme ještě jeden kšeft od Pana Slinty. Prosí nás, jestli bychom neodšermovali dvanáct vstupů – každej asi tak hodinovej... Jo – a máme s sebou vzít pódium, tavernu, ohradu pro koně a tři koně…“

„Co auto?“ otázal se pragmatik Kubák.

„Auto nám nepůjčí. Ale nechal nám tu z internetu vytaženej jízdní řád vlaků z Wilsoňáku.

„A kde to má bejt?“

„Nějaká vesnice u Štrasburku.“

„A prachy?“

„Za stovku.“

„Euro?“

„Ne, korun...“

„Pro jednoho?“

„Ne, pro všechny“

„A termín?“

„Začíná to asi za třičtvrtě hodiny.“

„Mně to připadá celkem dobrý,“ rozhlédl se Kubák po ostatních. „Nakonec, každá koruna dobrá. Co myslíte, kluci?“

„Jo cestou ještě musíme nabrat nějaký tři stánkaře,“ vzpomněl si Karhor. „Jednoho v Užhorodě a další dva v ...“

„Hoši!“ přerušil jsem ho bezohledně. „Je zle!“ A vše jsem jim vylíčil – každý krvavý detail, každé zaskřípění nože o kost.

„Tak a teď babo raď!“ zakončil jsem svou tirádu. Všichni jsme se otočili na Blaha.

„Já vůbec nevím, co dělat!“ zavolal tento. „Navíc jsem ještě relativně mladá!“

„A kdy to má bejt?“ otázal se Karhor.

Prozradil jsem datum.

„Hurá!“ zvolal Karhor. „Jsem z toho venku. Od půlky února mi v defibritačním tanku vyměňujou exoskelet. Užíjte si to, hoši!“ Načež se zvedl a utekl.

„Ten se má,“ pronesl Blah zasněně.

„Co kdybychom se taky na něco vymluvili?“ napadlo mě.

„To není čestné,“ oponoval Kubák. „A navíc mám dosti omezenou fantazii...“

„Já bych možná něco vymyslel...“ vetřel se Blah.

„Ty ne!“ zvolal Kubák. „Tvoje výmysly končej buď brutální opicí, nebo krimem!“

„Stejně seš špatnej režisér!“ zamumlal Basák vzdorně.

„A co kdyby se jí to nějak vysvětlilo?“ napadlo mě. „Třeba, že jsme na to moc starý!“

„Je spousta starších skupin, co šermujou dobře,“ pravil Kubák a hlas se mu chvěl.

„Například?“ nedal jsem se.

„Například Merleti...“

„Merleti se nacházej ve stádiu pernamentního rozpadu – ty šermujou, jako by každý představení bylo poslední.“ namítl jsem. „A vůbec...“

„A co takhle...“ přerušil mě Basák, „co takhle Mračidlo vyloučit?“

„Hm...“ pronesl jsem. Zajímavý nápad – na to v jak hrozném prostředí se zrodil.

„A kdo jí to řekne?“ otázal se Kubák.

„No... my přece,“ znejistěl Blah.

„Kdo my? Ty snad?“

„No... já ne. Já myslel spíš .. někdo z vás...“

„Já mám rodinu, ty vole!“ vykřikl jsem ustrašeně. „Já si teď nemůžu dovolit zhebnout!“

„A já snad můžu?“ přidal se Kubák

„Basák!“ zařval jsem. „Basák je single! Český pseudotomhanks.“

„Hoši,“ pravil Basák – a náhle mi ho bylo skoro líto. Takový defétismus zazníval z jeho hlasu... „A co kdybychom na tu šermířskou školu prostě šli... Horší než naštvaný Mračidlo to stejně bejt nemůže. A třeba to někdo z nás přežije, aby zanechal varování příštím generacím. Je jasný, že nebude úplně v pořádku – ale koukněte třeba na Stephena Hawkinga , nebo toho policajta se Sběratele kostí... Důležitý je jen, aby předal informaci...“

„Jdu domů,“ pravil Kubák a zvedl se. „Musím napsat závěť!“



4. kapitola „Ó, HRůZA… Ó, HrůZA… Ó, HRůZA…“
(HAMLET, I. DĚJSTVÍ, PŘELOŽIL E.A. SAUDEK)

„Jmenuji se doktor Petr Vytopil a jsem vaším novým učitelem italské školy šermu! Vy...“ ukázal na nás, „vy nejste nic!“

Basák po mé pravé ruce tiše zaúpěl a zemřel.

„Tak co, vy bando ouchcapků, je mezi vámi někdo, kdo by se mi dokázal postavit?“

Něco mi to připomínalo. Něco, co nedopadlo dobře. Moje ruka vyletěla nahoru.

„Já, pane!“ zaslechl jsem sám sebe.

„Dobře! Pojďte sem!“

Co mi to, sakra, jen...?

„Napadněte mě!“

Vtom jsem si vzpomněl!

„Ehm …,“ hlesl jsem, „nebudete mi lámat ruku, ...ehm... mistře!?“

„Já jsem podmistr!“ odpověděl. „Já ti můžu zlomit cokoliv!“

Probudil jsem se vlastním zdušeným výkřikem. Svítící ciferník digitálního budíku ukazoval 5:14. Ležel jsem – zbrocen potem – na své vlastní poseli, vedle své vlastní manželky. Nade mnou se sklánělo mé vlastní mimino a pokoušelo se mi zlomit ruku.

„Co se děje?“ otázala se manželka rozespale.

„Nesnáším Paula Verhoevena!“ pronesl jsem, zdánlivě beze smyslu.

„Měl bys vstávat.“ zamručela. „Dneska máš tréning s tím svým Vychodilem.“

„Vytopilem, miláčku.“ opravil jsem jí něžně.

„Vždyť je to jedno.“ zívla a zavřela oči.

To tedy není, chtělo se mi vykřiknout, ale v poslední chvíli jsem to spolkl. Raději jsem vstal a odšoural se do koupelny. Mimino lezlo za mnou, jako děsivá připomínka budoucích generací, které již brzy nahradí ty starší, určené k likvidaci.



5. kapitola DRAMA VRCHOLÍ, ANEB SOUBOJ ZA ÚSVITU

Možná si, milý čtenáři, myslíš, že celý tento příběh – už jen vzhledem k jeho dosti značné ponurosti – prostě musí dopadnout dobře.

A taky ti zřejmě vrtá hlavou, jestli jsem některé jeho ingredience, například Basákovu inteligenci, poněkud nezveličil...

Ovšem já, jakožto autor, musím, v obou případech pronést rozhodné a rezolutní: Ne!

Čtenáři, vypadni!

Proto, p.t. čtenáři, nemáš-li dostatečně pevné nervy a silný žaludek, dobře ti radím: Přestaň číst právě teď, protože to, co bude následovat, není duševní potrava pro slabochy.

Takže jak jsme domluveni? Jsme...

Přestáváš číst? Dobře!

A ne abys koukal na další věty, protože to bude fakt maso! Tady prostě skončíš... Hele, nakonec – není se za co stydět, ono dočíst to až sem byl sám o sobě akt neuvěřitelného hrdinství... Když si vzpomenu na některé ty scény, třeba jak si Mračidlo přisedlo nohu a řeklo: „...“ Ne, počkat, to tam vlastně nebylo – no, ale to je úplně jedno, nebudeme se v tom rochnit jak podsvinče v Troškově producentovi. Prostě se rozloučíme a hotovo.

Tak čau!

A nečti dál!

Takže, kde jsem to přestal...?

Ubírali jsme se chodbami Kolbenky, kde v plstnatějícím šírání chmurného jitra... ale no tak, sakra přece jsme si jasně domluvili, že už nebudeš číst! Neštvi mě, čtenáři! Jestli okamžitě nepřestaneš, začnu psát něco jiného!

Poslední varování!

...

Tak tedy:

Nebe nad Kolbenkou bylo sinale bledé jako obličej Hamletova otce po té patálii s uchem. V koutech chodeb, čišících industriálním chladem, se choulili zapomenutí duchové noci a... jak to, že sem zase čumíš?! To si snad ze mě děláš srandu?! No dobře, sám sis o to řek, šmejde! Máš cos chtěl!

...

Její velké rty se na okamžik rozestoupily a v náznaku svůdného úsměvu odhalily slonovinovou bělost dokonalých rovných zubů. „Pojď!“ šeptla zajíkavě. „Učiň mě ženou!“...

Co? No vida jak to šlo rychle!

Dvě, tři věty z ranku seriózní literatury a ten šašek zmizel jak pára nad hrncem...

...

Takže zpět k referátu: Kvartet se rozběhl po tělocvičně, aby mohl lépe škodit. Ostatní frekventanti kurzu zatím nevytušili nebezpečí, mnozí si dokonce dál vzájemně vybírali blechy z vousů. Usadil jsem se doprostřed hloučku mimopražských šermířů, kteří vypadali nejzranitelněji. Právě jsem se chystal zapříst konverzaci, když se ke mně připlazil Kubák, ne příliš přesvědčivě maskovaný za parketu.

„Jsou tady ty psychotici ze Zbrojných houfů,“ pronesl spiklenecky. „Měli bychom jim něco provést!“

„Pravdu díš!“ odvětil jsem. „I já mám s nimi nevyřízenou záležitost z Rábí...“

„Musíme je nějak vyprovokovat a následně zmasit,“ zahloubal se Kubqa do jemných nuancí plánu.

„O to se postarám,“ nabídl jsem se. „Půjdu a nakopnu Felčara do jedné z exponovaných částí těla. I na tuto nemalou vzdálenost vidím vhodné cíle...“

„Ne,“ pravil Kubák. „To je příliš primitivní. Tím bychom jim poskytli výhodu domácího prostředí. Buďme originální! Zahvízdáme na ně!“

A hvízdl.

„Hvízdáte na nás, pane?“ otázal se podmračený zbrojný houfař.

„Přestaň se bavit s podlahou!“ okřikl svého kolegu Felčar. „Nechceš přece vypadat před dr. Vytopilem jako nějaký kokotí mozek z Kvartetu.“

„Oho!“ zvolal jsem. „Nejsem tak hloupý, jak vypadám, ouchcapku. Zaslechl jsem ve tvém monologu pečlivě maskovanou urážku.“

„A vida!“ pravil Felčar ledově. „Já pořád, co to tady smrdí – a ona je tu mezi námi chodící díra po zubu. Tak co, vyrazíme si zase někdy na Rábí?“

Než se naše končíře stačily střetnout, vybuchl interiér tělocvičny nekřesťanským řevem. Poblíž okna stál kovář Lebduška a v pravé ruce držel ucho, na jehož druhém konci se křečovitě zmítal zbytek Blaha. „Au! Au!“ vyrážel ze sebe Basák k dokreslení atmosféry.

“Hle!“ pravil Lebduška. „Tato bytost se mi pokusila vypít minerálku!“

„Ohóó!“ zvolal dav.

„Perlivou!“

„Ohóóóó´!“

„Oběste chrapouna!“ vzkřikl jakýsi hlas, v němž jsem jasně rozpoznal Kubákův.

„Měl jsem žízeň!“ supěl Blah zajíkavě. „Ze šatny je to sem skoro deset kroků! A navíc jsem myslel, že jsou to ty Červeňákovy slinty!“

„Nesnáším, když někdo bije ženy,“ pronesl regionálně známý bard Šakul a postavil se mi po bok. „Nechť s mým břitkým řapem dnešního dne obcují můzy války.“

„Slyšeli jste, co řeklo to čuně?“ rozchechtali se členové opozičního tábora.

„Nic si z toho nedělej, bratře,“ pravil jsem. „Dnes smočíme hroty rapírů v jejich nečisté krvi a pokud přežijeme , pozvu tě večer do poetické kavárny Viola, kde od 21:00 bude probíhat veřejné čtení tvé oblíbené knihy!“

„Opravdu je na programu Prasklá výdřeva?“ rozjasnil se Šakul a oči mu zvlhly vděčností.

„Ano,“ odtušil jsem. “A nyní: Dědo Lebedo, odlož skladnici!“

„Cha, cha,“ pravil Lebduška posupně.

„V tom případě nám nedáváte jinou možnost!“

Dvacet blyštivých čepelí opustilo pochvy, futrály a deky. Kouty tělocvičny se naplnily odhozenými záslepkami. Dva nesmiřitelné tábory si stanuly tváří v tvář.

Linoleum mezi oběma skupinami se vyklenulo touhou po krvi a neurvale odstrkovalo Kubáka, který se zřejmě rozhodl přečkat nadcházející bitvu na místě ve svém chatrném převleku.

„Ha,“ zvolal kdosi z houfu Houfů. „To je také jeden z nich! Pozor na něj!“ A ukazoval na Kubákův vyleštěný, navoskovaný povrch.

„Já myslel, že je to plovoucí podlaha,“ zadumal se Lebduška.

„V Kubákově případě nanejvýš tak topící se podlaha!“ ucedil Felčar.

„Tak a dosti tlachů! Na ně!“ zvolal náhle se vztyčivší Kubák, stíraje si z pleše lak.

V tu chvíli se naše pohledy stočily ke skupině mimopražských šermířů, která dosud stála opodál a evidentně nevěděla, ke kterému z táborů se přiklonit.

„Pojďte s námi!“ zvolal Felčar.

„Ne!“ zahřměl Basák. „S námi pojďte! Máme zajímavější slovosled!“

Vůdce mimopražských – jenž se dal lehce identifikovat podle medvědí kožešiny na kšiltovce a moira–trička s největším počtem bobřích ocasů – si rozvážně zapálil kalumet a usedl k ohni, který mezitím rozdělali mladší členové pomocí plakátů SHŠ Merlet.

„Všichni tito pražští jsou.“ pravil „Boj tento netýká nás se! Zánik avšak galaxii hrozí! Hm, hm!“

„Je nás málo na to, abychom je mohli pobít všechny, o moudrý!“ zvolal jeden z válečníků a políbil náčelníkovi podrážku reebooku, lemovanou dikobrazími ostny.

„Jsou odkud řeknou nechť!“ pravil vůdce. „Méně pražský bude kdo, tomu my se přidáme k. Domluvil jsem!“ Načež si rituálně vykousl jazyk.

„Slyšeli jste!“ pronesl šaman s pneumatikou traktoru vetknutou do chřípí. „Mluvte! Ale pravdu!“

„Jižní Město,“ pronesl Kubák zhnuseně.

„Počernice!“ zvolal Felčar. „Vlastně ještě kousek za! Cha, cha prohráli jste, pragocentristi!“

„Mračidlo je přeci z nějaký řitě!“ lomcoval mi Basák ramenem. „Sakra, kde ta holka je, když jí potřebujeme?!“

„A ty?“ obrátil se šaman na mě.

„Smradov nad Hnědavou!“ zvolal jsem v náhlém osvícení.

V sevřených šicích mimopražských bijců to zašumělo, „To je přece sousední dědina,“ zaslechl jsem šepot.

„Hned jsem tě poznal,“ pravil jeden z válečníků a položil mi na rameno svou mozolnatou tlapu. „Ty jsi příbuzný s dědáčkem Řópalů!“

„Ne,“ zvolal jsem hromovým hlasem. „Luku, já jsem dědáček Řópalů!“

„Ach, bože!“ zakvílel Lebduška. „Vše je prozrazeno!“ Padl na zem a zakryl si hlavu pažemi.

„Je jich víc a mají lučištníky!“ zařval kdosi ze Zbrojných houfů.

„Ano,“ procedil mezi zuby Felčar. „Je jich víc! A přesto se s nimi utkáme. Mohou nám vzít naše životy, naše statky, ženy děti a psy, ale nikdy nám nevezmou naši svobodu. A navíc lučištníky nemaj, kreténe!“

„Do nich!“ zvolal Basák.

Než jsme se však na sebe stačili vrhnout, otevřely se dveře tělocvičny a vstoupil dr. Petr Vytopil, následován Mračidlem, asistentem Žákovským a třemi desítkami sličných rytířů s erbem stříbrné labutě na blankytných praporcích.

Všichni jsme pocítili, jak nám zbraně těžknou v rukách a krvelačný škleb na tvářích se mění v zářivý úsměv.

„Italská škola je zavádějící pojem!“ pravil dr. Petr Vytopil. „Mluvme raději o jednotlivých italských mistrech, jako byli Marozzo, Agrippa, nebo Capo-Ferro ,i když to byl možná Němec.!“

Stál jsem naproti Felčarovi a cítil jsem, jak se mi do očí hrnou slzy odpuštění. Felčar na tom nebyl o moc lépe.

„Můžete si vybrat, zda v mých hodinách budete používat střeh moderní, nebo archaický,“ pronesl dr. Petr Vytopil. „Oba mají své výhody.“

Stiskli jsme si s Felčarem ruce, objali se a vzájemně si zmáčeli ramena prošívanic.

„Bratře!“ zvolal on.

„Siamské dvojče!“ zvolal jsem já.

Vedle nás Basák právě prosmrkával harmasan, Kubák s Lebduškou se řezali do paže ve snaze uzavřít pokrevní bratrství a Zbrojní houfaři si s mimopražskými rituálně vyměňovali spodní prádlo. Opodál hrábl Šakul do strun citery a tělocvičnou se rozezněly sladké tóny sefadské vypalovačky:

„Má lásko nejdražší, čestný jsem panic,
nikdy se nebudu zastávat skladnic ...“

„A nyní,“ pronesl dr. Petr Vytopil. “Vás naučím přenos z kvarty do sekondy!“

Všichni jsme poklekli a sklonili šíje, zcela přemoženi magií okamžiku. Mračidlo zapálilo vonné tyčinky, asistent Žákovský nás obešel s mýdlem a miskou horké vody, břitvou nám vyholil hlavy a každého podaroval prostým rouchem z netkané textilie. Klečel jsem na vybledlém linoleu, prošoupaném tisícovkou merletích pádů, tělo ztěžklé a unavené, avšak má duše kroužila kdesi vysoko, kdesi nad mraky a sivou oblohou, kam doletí jen karhoři a mezinárodní kosmická stanice...



Poznámka vydavatele: Zde končí souvislý rukopis člověka, který si z neznámých důvodů říká Červeňák. Člověka, který se nám, nezasvěceným, pokusil zprostředkovat ony lehce (a občas i těžce) mystické pocity, které řadový člen SHŠ zažívá jak v každodenním životě, tak během zvláštních příležitostí, jakou bylo třeba v poslední kapitole zmíněné setkání s velkým guru českomoravského šermu, dr. Petrem Vytopilem. Bohužel, tlak na pisatelovu psychiku byl zřejmě příliš velký – proto se o technikách výuky na šermířské škole pod Vytopilovým vedením dozvídáme pouhé zlomky. Jistým vodítkem by možná mohly být poznámky, které byly nalezeny poblíž Červeňákovy oblíbené hospody Start a které jsou údajně psány rukopisem velkého romanopisce. Některé indicie nasvědčují tomu, že tyto poznámky vznikly během inkriminovaného víkendu. S vědomím toho, že existují vědecké kapacity zpochybňují pravost těchto dokumentů, otiskujeme zmíněné materiály (odborně tzv. chůny) jako součást dodatků. Hned vedle stručného nástinu sociálního a politického pozadí celé akce a přehledných rodokmenů většiny zúčastněných.

Červeňákovy chůny
  1. Není pravda, že Basák je oživlé mezzocercio
  2. Fakt, že Kubákovou nejoblíbenější činností na víkendovce bylo vyměkčování, nijak nesouvisí s jeho potencí
  3. Basák je planeta
  4. Už to nevydržím!
  5. Ještě jeden výpad a praskne mi řiť až do půlky zad!
  6. Podařilo se mi bodnout Blaha do ledvin
  7. Sakra, přes všechen ten tuk to necejtí
  8. Nikdy nepředvádějte po ránu manželce Fabrisův střeh.
  9. Není pravda, že když se genetický zkříží Roman Spáčil s tarantulí, vznikne SPAJDA-MAN
  10. Tom Hanks odmítl hrát roli Basáka v připravovaném pokračování „Samotáře v Seattlu“

Červeňák

 
Hodnotit: 1 | 2 | 3 | 4 | 5 (známky jako ve škole)
zpět
webmaster